prodával u něho různé předměty, nejspíš také jen loupežně ukořistěné.
Radili jsme se, hovořili to a ono a konec konců, byli jsme vesměs toho náhledu, že by vrahy mohli býti přece jen někteří beni Tamim. Nezbývalo nám tedy jiného nic, než pustiti se po karavanové cestě směrem k Mekce.
Malá naděje mně ovšem zbývala ještě; spočívala ve šlépějích vrahů. Kdyby mně bývalo možno ještě téhož dne je sledovati, mohlo se aspoň očekávati, že vyzvím něco určitějšího.
Když jsem naději tuto šejkovi oznámil, vybídnul mne velmi horlivě, abych se ihned do stihání vrahů pustil. Byl jsem k tomu z pochopitelných příčin ochoten, ale chyběl mně kůň, v čemž zase pomohl mi sám mutessarif.
Dal mně ihned osedlati koně ze své soukromé konírny!
Šejk hořel touhou ztrestati pachatele a byl odhodlán pustiti se za mnou se svým průvodem a Haddediny, jimž chtěl opatřiti koně. Haddedinové byli by se rádi přidružili ke mně ihned, ale chyběli jim koně jako mně a kromě toho bylo jim pohřbíti Mesuda ben hadži Šukar.
Můj hadži Halef nechtěl však až do zítřka čekati a jeho chvástavé výmluvnosti, která guvernéra bavila, podařilo se vylouditi na něm druhého koně.
Věděti jsme arci nemohli, kam nás sledy vrahů zavedou a bylo tudíž možno a snadno, že se s námi naši následovníci minou, nemohouce nás nalézti. Aby se tomu předešlo, dohodli jsme se, že jim na všecek způsob v nedaleké od Basory osadě, která se zove Mangašania, zůstavím vzkaz nebo znamení.
Koně již stáli pohotově v nádvoří. Rozloučiv se s mutessarifem a šejkem, odjel jsem s Halefem, ručnice nemaje. Byli by mně ji rovněž půjčili, ale myslel jsem si, než-li špatnou, raději žádnou.
Ujížděli jsme cvalem ke Staré Basoře, kde jsme především chtěli uvědomiti Omara ben Sadek o tom, kterak jsme pořídili a co hodláme podniknouti; pak teprv chtěli jsme pátrati po stopách loupežné roty.
Omar seděl vedle mrtvoly mladého svaka svého, vedle něhož trčel v zemi Omarův nůž, což bylo podle zvyku a mravu haddedin-
