spořádaného chlapa; proto jsem si pospíšil velmi obratně, abych je lépe poučil. Vyprávěl jsem jim celý příběh starobasorský od A až do Z.
Mutessarif klidně mne vyslechl; beduina však zmocňovalo se čím dále hrozivější rozčilení, při němž mne často přerušoval velmi silně zvolenými výrazy. Jakmile jsem umlkl, rozkřikl se ve svrchovaném vzteku:
„Považoval by někdo cos podobného za možnou věc? Může se vskutku díti taková neplecha? Běda tomu psu, dopadnu-li ho!“
Ústy guvernérovými zase pohrával úsměv, tentokrát však ironický.
„Můžeš nás ubezpečiti svědectvím, že bylo tvé vyprávění pravdivo?“ tázal se mne.
„Mohu.“
„Věřím, že’s úplně přesvědčen o pravdivosti svých slov, ale mýlíš se přece jen. Nemluvil’s pravdu, nýbrž obviňoval’s muže docela nevinného.“
„Je-li tomu tak,“ pravil jsem klidně, „tedy byla naprosto správnou má předtucha, že onen padouch. vůbec není Abdem el kahir, šejkem muntefických Arabů. Jinak — — —“
„Ano! Docela jinak. Nebyl jím a býti nemohl, neboť Abd el kahir sedí zde vedle tebe a mne.“
Možno si pomysleti, že mne toto neočekávané vysvětlení pranikterak nepotěšilo, ale také mne nestrhlo do zvláštních rozpaků, protože šejk neměl důvodu, aby se na mne čertil.
Nezlobil se vskutku, za to však přímo běsnil proti chlapovi, který se zastíral jeho jménem. Vyskočiv, pobíhal po selamliku a tázal se ustavičně, kdo to mohl býti a kdo všecko jest do affairy zapleten.
Vypodobnil jsem mu proradného lotrasa pokud možno přesně a zmínil jsem se též o dvou jizvách na čele.
„Toto není žádným zvláštním znamením,“ odporoval mně, „máme zde svobodné kmeny, jichž bojovníci dávají si vesměs dělati takové jizvy.“
„Ano vím o tom a soudím, že by se dala dle toho příslušnost kmenová poznati.“
