Hovořil pak šeptem drahnou chvíli s guvernérem, což nebylo vůči mně nezdvořáctvím, ale nejspíš měl při tom dobrý úmysl, neboť tvář mutessarifova se vyjasňovala vždy více, až mu konečně úsměv ústy pohrával.
„Také jsem o tobě slýchával,“ oslovil mne, „tys tedy cizincem, který tehdy velmi chytře přinutil mutessarifa mosulského, aby sesadil svého vlastního makredža (vrchního rychtáře) a přispěl jeho vězňům?“
„Ano,“ odpověděl jsem dle pravdy, ač mně otázka tato příjemnou býti nemohla.
Do té chvíle se mutessarif jen usmíval, nyní však se hřmotně zachechtal a pokračoval:
„Nepotřebuješ nikterak býti starostliv, neboť mosulský mutessarif byl mým protivníkem, který způsobil mně a mnohým mým stoupencům různé starosti. Zvědělo se již také, kteraký byl tehdy rozvoj událostí. Kuchař byl zrádcem a jeho pán krátce na to sesazen. Jsem ti přátelsky nakloněn. Přišel-lis, abys přání nějaké vyslovil, vyslechnu tě a vyhovím ti, pokud bude možno.“
„Přišel jsem tě vskutku obtěžovati prosbou.“
„Vyslov ji tedy!“
„Jsem nucen dovolávati se tvé úřední ochrany.“
„Proti komu?“
„Proti Abdovi el kahir, šejkovi Muntefiků“
„Proti Abdovi el kahir?“ žasnul mutessarif.
„Proti Abdovi el kahir?“ žasnul beduin ještě více.
Oba na mne vyvalovali oči a potřásali hlavou.
„Co můžeš říci proti tomuto šejkovi? Ublížil ti nějak?“, tázal se guvernér.
„Nejen nějak, nýbrž hodně mnoho.“
„Mluv tedy! Mluv! Jsem nesmírně zvědav!“
„Abd el kahir jest loupežníkem a vrahem a prosím, aby byl stihán a přísně ztrestán.“
„Loupežníkem — —“
„Vrahem!“
Vykřikli to oba současně.
Jak se mi zdálo, považovali darebáckého šejka za poctivce a
