Mně však ani na mysl nepřipadlo, abych se dal z úřadu po turecku vypoklonkovati ze vrat ven, nýbrž poslal jsem mutessarifovi svou legitimaci a čekal na výsledek.
Již po několika minutách byl jsem za hlubokých poklon vybídnut, abych vešel do selamliku (přijímací salon).
Seděl tam při kávě a čibuku guvernér s opáleným a beduinsky oděným mužem, jenž nemohl býti obyčejným nomadem, dostalo-li se mu takové pocty, že směl seděti po boku mutessarifově.
Guvernér mne vítal velmi milostivým pokynem, abych přistoupil, přitisknul mé listiny, padišahovou pečetí potvrzené, k čelu, rtům a hrudi a vraceje mi je, vybídnul mne, abych se posadil proti němu.
Při tom si vypomáhal strašlivě zkomolenou frančtinou, takže jsem mu nemnoho rozuměl a spíše s posuňků uhodl, čeho si přeje ode mne.
Jakmile jsem usedl, zatleskal na znamení, aby mně donesena byla káva a dýmka; pak jsme seděli drahnou chvíli mlčky, kouříce a kávu popíjejíce.
Mutessarif byl vlastně v rozpacích, ježto věděl dobře, že já, Evropan, hrůzné jeho frančtině porozuměti nemohu. Konečně spustil zase, ale mluvil tolik páté přes deváté, že jsem se odhodlal přerušiti ho a říci mu, že jest mně jeho řeč mateřská úplně srozumitelnou.
„Dík Allahovi!“ zvolal radostně, oddechnuv si, „řeči západních národů jsou jako kolo volského povozu; slyšíš je točiti a vrzati a slovům jejich nerozumíš. Padišah, jemuž Allah popřejž tisíc let života, poskytnul ti milostivě velmi vzácnou ochranu: Viděl jsem tvé jméno v listině. Kterak se vyslovuje?“
„Mé jméno zní zde docela cize. Snad bys mne mohl jmenovati tak, jak sobě zvyklo obyvatelstvo této země.“
„Kterak tedy zní tvé jméno zdejší?“
„Kara ben Nemsi.“
Beduin vedle něho sedící vykřikl a tázal se, upíraje napjatě své oči na mne:
„Tentýž Kara ben Nemsi, jemuž Mohamed Emin daroval svého pověstného hřebce Richa?“
„Ano. Tentýž.“
„Mašallah! Slyšel jsem o tobě mnoho.“
