Rázem na svou bolest zapomenuv, vyskočil, ale nemluvil, nýbrž řval:
„Tvé ručnice? Jimž jsme povinni tolikerými díky za svou záchranu? Které jsou tak nenahraditelnými? Je to pravda, sidi?“
„Bohužel!“
„Nechť tedy ještě Allah nesráží šejka do pekel, ale počká s tím tak dlouho, až mu zase ručnice vyrveme! Postrádati a oželeti jich přece nehodláš! Zajisté si pro ně poběhneš!“
„Docela jistě!“
„Dobře, velmi dobře, sidi! Tyto ručnice tě provázely všemi zeměmi k veškerým národům a do všech stanů a kdykoliv se rozlehl jejich řev, vyšli jsme vítězně ze všech nebezpečenství. Čím bychom bývali bez nich? Lidmi bezrukými a beznohými, ptáky bez křídel a dýmkami bez křesadla i tabáku.
Ano! Dojdeme si pro ně za všech okolností a bez podmínek a kdyby je šejk ukryl do všech pekel sebe chytřeji, dostaneme je. A až je budeme míti, pak zasadím touto pěstí Abdovi el kahir takový pohlavek, jaký on mně zasadil kamenem či dřevem, ale z pohlavku toho neprocitne tak snadno, jako já po jeho pohlazení.“
„Proč jsi nebyl ostražitějším? Věděl’s přece, že mu nevěřím, že ho podezřívám.“
„Oh! Tento syn čubčí čubky hovořil tak vlídně a důvěrně, že jsem skoro toho želel, že ho podezříváš.“
„Chápu, docela chápu. Mesuda zkrátka dovedl do drápů svých nohsledů a vrátil se k tobě nepozorovaně, když se naši Haddedinové modlili, aby také mne a tebe do pasti vehnal. Protože tě zastihnul samotna, srazil tě kamenem k zemi, aby také mohl mne, až bych se vrátil, usmrtiti, Nebylo jeho vinou, že jsem padl dříve jeho lidem do rukou a že byli zahnáni na útěk. Nyní nám chybí koně a jsme nuceni vrátiti se do Basory pěšky.“
„Zlá věc, ovšem! Kdybychom měli koně, mohli bychom se ihned pustiti po stopách vrahů a jistě bychom je dohonili.“
„Nalezneme je, aniž nám třeba honiti se za nimi. Víme, kdo jsou a šejk Muntefiků jen tak zhola nemůže zmizeti s povrchu zemského. Jakmile se vrátíme do Basory, odebéřeme se k mutessarifovi
