klopem otec můj zmizel a vymstil jsem se později vrahovi tím, že jsem mu život daroval a pouze ho oslepil, ale tentokrát nebudu znáti smilováni žádného.
Ponořím tuto svou ruku do krve Abda el kahir právě tak, jako jsem ji nyní ponořil v krev zavražděného svaka. Chceš mně k tomu dopomoci?“
Dopomoci ku vzájemné vraždě? Já, křesťan? Ne! Ale mohl jsem směle říci „ano“, protože jsem věděl, že nikoliv šejk byl vrahem, nýbrž některý z jeho lidí, byť i jednali pouze z jeho příkazu. Proto jsem odpověděl:
„Ano. Šejk zemře, dopustil-li se vraždy. Chci ho hledati a nalézti rovněž, neboť se i svého života odvážím, abych sobě ručnic vydobyl — —“
EL LAKIT.
Než jsme se k Halefovi vrátili, probral se z mrákot. Držel si hlavu oběma rukama a spatřiv mne, volal:
„O, sidi, co se to stalo? Že mně bručí hlava jako tehdy velký medvěd, jehož jsme skolili u chatrče uhlířově, to by nevadilo, neboť zcela jistě bručeti přestane, ale Mesud prý pozbyl života a ty bys býval o málo také zavražděn.
Byl bych zemřel žalem a bolem nad tvou smrtí a Hannech, nejlepší a nejkrásnější mezi ženami, stala by se vdovou a Kara, můj syn, truchlícím sirotkem. A tím vším vinen je tenhle Abd el kahir, šejk, vrah a loupežník! Nechť ho Allah srazí do onoho dílu pekla, kde i sám oheň tak jest studený, že jsou ďáblové nuceni vařiti jej, aby se ohřál.“
„Nemysli si, že jsem vyváznul tak lehce,“ odpověděl jsem. „Chlapi mně sebrali ručnice.“
