„Ano. Nalezli jsme jeho mrtvolu.“
„Myslel jsem si to, když jsem zaslechl váš pokřik. Nedbal tedy mého napomenutí, mé výstrahy?“
„Bohužel, nedbal! Když jsme klečeli na modlitbách, vzývajíce ibn Risaa, jehož Allah nemohl ani lepšího stvořiti, zvábil nějakou výmluvou šejk Mesuda, aby s ním poodešel. Z nenadání zaslechli jsme ho volati o pomoc a chvátali za ním, ale bylo nám ho hledati drahnou chvíli, než jsme ho nalezli. Bylo mu probodnuto srdce veskrz a peníze, které měl při sobě, zmizely. Způsobivše veliký povyk, chtěli jsme ke koním a k tobě. Tím jsme právě zaplašili vrahy od tebe a zachránili ti život. Ale vrahové nám uprchli“
„Snad pro tu chvíli, nikoli však navždy; můžež na to spolehnouti. Neopustím dříve Šat el Arab, dokud se nevyrovnám pořádně s tímto šejkem. Kde leží Mesud ben hadži Šukar? Veďte mne k němu!“
Někteří setrvali u Halefa, křísíce ho; druzí šli se mnou k zříceninám. Kráčeli jsme přes místo, kde mne nalezli na polo ubitého a zardouseného a zde teprv rozpomenul jsem se na své ručnice, které jsem měl při sobě — —
Zděsil jsem se, neboť ručnic na místě nebylo! Muntefikové ujali se tohoto drahocenného vlastnictví — sebrali mé slavné, kouzelné ručnice, bez nichž nebyl jsem ničím.
Přijal jsem tuto ztrátu na vědomí mlčky, na místě abych naříkal, ale mlčení toto znamenalo vzteklou odhodlanost, že si zase k ručnicím dopomohu.
Jinak jsem oloupen nebyl. Muntefikové patrně nenabyli času k prohledávání mých kapes, protože byli Haddediny zahnáni.
Pak jsme došli na místo, kde ležel Mesud. Velmi rychle a těžce pyknul za svou důvěřivost, za své veliké sebevědomí. Ano! Mrtev byl — docela pravidelně a přesně probodli mu srdce a kapsy jeho obrátili na ruby. Vydrancovali ho úplně.
Omar ben Sadek díval se zasmušile na mrtvolu, pak omočil prsty pravé ruky v krvi zabitého a pozvednuv pravici k přísaze, promluvil:
„Vím, effendi, že smýšlení tvé jest smiřlivější mého. Vykonal jsem již kdysi přísahu pomsty, tehdy v Šutu, pod jehož solným pří-
