„O, Allah! On jest mrtev při rozevřených očích!“ volal Omar, „a kde jest Halef? Proč nešel s naším effendim? Halefe! Halefe!“
Halef! Můj dobrý, malý Halef! Pomysl na něho vrátil mně paměť, pohyb i řeč. Vyskočiv, vykřikl jsem:
„Pojďte! Halef byl nejspíš zavražděn“
Ale sotva jsem vykročil, již jsem se zakolísal a kácel. Vzpružil jsem se znovu a zase jsem sklesl.
„Halef zavražděn? Kde?“ volali Haddedinové.
„U koní. Běžte tam!“
„Ano! Běžte tam!““ souhlasil Omar, „ale já setrvám při effendim, který nemůže na nohy.“
„Mohu, neboť nelze jinak! Jest to nutno.“
„Zkus to tedy, můj milý, dobrý effendi! Budu tě podporovati.“
Vyzvedl mne a za jeho přispění mohl jsem vykročiti. Šlo to zvolna, ale čím déle jsem kráčel, tím volněji bylo mé hlavě a tím ochotněji poslouchaly nohy.
Když jsme došli tam, kde jsem Halefa opustil a kde jsem naposled šejka spatřil, ležel hadži bez vědomí na zemi s okrvavělou hlavou. Ale koně byli pryč, zmizeli. To mně vrátilo tělesnou i duševní pružnost: Vyprostiv se z náruče Omarovy, který mne již nepotřeboval podporovati, nařídil jsem kterémusi Haddedinovi:
„Utíkej rovně k severnímu konci zřícenin, zda-li odtud spatříš Muntefiky na koních!“
Arab uposlechl a rozletěl se k troskám; pokleknuv k Halefovi, prohlížel jsem ho.
Mrtev nebyl, pouze omráčen a rána, která mu byla kamenem zasazena a silně krvácela, nezdála se mně býti nebezpečnou. Bez obavy mohli jsme čekati, až by se z mrákot vybavil.
Teprv nyní jsem zpozoroval, že nejsme v plném počtu.
„Kde jest Mesud?“ tázal jsem se, „nevidím ho.“
»O, sidi! Měls pravdu až přespříliš, když jsi mně dával výstražné znamení a jemu jsi šeptal, aby se měl na pozoru!“ žaloval Omar. „Mesud, bratr mé ženy, jest mrtev, probodán a oloupen psovskými psy prokletého kmene Muntefiků.“
„Probůh! Jest to pravda?“
