odešel šejk za Halefa, zvedl kámen ze země a přiskočiv, rozpřáhnul se k mocnému úderu do temena Halefova.
„Halef! Ati balak! (Halefe, měj se na pozoru) Ati balak!“ rozkřikl jsem se, ale již bylo pozdě! Ubohý hadži dostal ránu do hlavy a skácel se na znak.
Zmocnil se mne zvířecí vztek, jakého jsem dosud nikdy nepocítil. Pádil jsem, či letěl jsem, sklouzavě s hromady, namířil dole přímým směrem ke koním, přese všecky překážky se přemetaje, až konečně bylo mně vyšplhati na vysokou, sluncem skoro v moučku vypraženou zeď, křehkou jako perník — ale nahoru dostal jsem se přece a chtěl jsem na druhou stranu seskočiti.
V témž okamžiku uzřel jsem pod sebou několik lidí, kteří však nebyli mými Haddediny. Chtěli proklouznouti pode mnou, ale současně ozval se z jižní strany žalostivý výkřik, jenž mně byl neklamným znamením, že se tam někomu přihodilo neštěstí.
Byl jsem na vážkách. Kam dříve? K Halefovi, anebo tam — — ano, co jsem měl nebo chtěl učiniti, neznamenalo v tu chvíli pranic, neboť zdivo, na němž jsem stál či visel, k seskoku připraven, shroutilo se pode mnou a já se sřítil zrovna mezi chlapy, kteří se na mne okamžitě vrhli.
Nevím, co se vlastně dělo v příštích vteřinách. Později jsem se temně rozpomínal, jako bych byl, zabalen hustým oblakem prachu a mnohými tlapami popadán a k zemi přidržován, vůkol sebe mlátil rukama a nohama, abych se uvolnil. Ale pak jsem byl zahalen nejen prachem, nýbrž i „závojem zapomětlivosti.“
Procitnuv posléz z mrákot, uzřel jsem těsně u své hlavy tvář Omara ben Sadek.
„Oh! Konečně rozevíráš oči, sidi!“ volal, „Hamdullilah! Nejsi tedy mrtev? Vidíš mne? Slyšíš mne? Víš, co říkám?“
Chtěl jsem odpověděti, ale slova jsem ze sebe nevypravil. V hrdle jako bych byl měl drsnou barvířskou štětku a na místě hlavy prazdný sud — takto jsem byl rdousen a do hlavy tlučen.
„Procitni, sidi, procitni úplně !“ křičel Omar, „nerozumíš, co ti říkám? Otvíráš přece oči!“
Sedm Haddedinů stálo při něm; dívali se na mne velmi úzkostlivě, ale nemohl jsem ani mluviti, ani pohyb nějaký vykonati.
