řeného města, západním směrem a vklouznul jsem do trosek, čímž jsem mohl také na šlépěje od severu přicházející naraziti.
Trosky tyto byly však mnohem rozsáhlejší, než jsem se domníval zprvu. Vnikal jsem stále více mezi štěrk a zbytky zdiva, aniž jsem na šlépěje narazil.
Již jsem měl za ro, že nedůvěřivost má byla naprosto neoprávněna. Chtěl jsem se obrátiti, abych se k Halefovi vrátil, ale v tu chvíli, stoje mezi dvěma rozpadlými hliněnými zdmi, spatřil jsem za nimi volný prostor, kde byla půda pokryta jemným prachem.
A v tomto prachu jevily se mi otisky, které ovšem mohly také od zvířecích tlap pocházeti. Došel jsem tam rychle a shýbnul se.
Nikoli! Nebylo nikterak třeba, abych se k zemi schyloval, neboť jsem i z postavení vzpřímeného viděl zcela dobře, že tudy šli lidé nějací a mohlo jich býti deset anebo ještě více.
Má předtucha! V prvním okamžiku chtěl jsem se vrátiti k Halefovi, ale on zajisté nemohl býti ničím ohrožen, anebo byl by aspoň nebezpečenství postřehnouti mohl. Spíše se jednalo o Mesuda, který měl při sobě peníze.
Mesud s ostatními Haddediny patrně byl váben do některého místa, kde se skrývali Muntefikové, aby ho oloupili nebo dokonce zavraždili, a k místu tomuto zajisté směřovaly šlépěje, které jsem spatřil.
Neobrátil jsem se tedy, nýbrž kráčel po stopě. tak rychle, jak mně bylo v obtížném tom terrainu možno, jenž chvílemi stoupal a zase klesal. Brzy jsem se drápal přes hromady trosek, brzy jsem seskakoval do propadliště nějakého. Občas byl jsem též nucen k nebezpečným přeskokům, abych si zkrátil okliku, kterou šlépěje tvořily. —
Běžel jsem, skákal, šplhal, přeskakoval stále dál, až konečně stanul jsem udýchán na vysoké hromadě trosek, kde jsem si chtěl oddechnouti.
Na levo, daleko ode mne v šíré rovině stáli koně. Halef při nich seděl v uschlé trávě a vedle něho stál — šejk. Zdálo se, že spolu hovoří zcela přátelsky. Byl bych se snad tedy přece mýlil?
Jakže? Abd el kahir by byl vskutku počestným chlapem? Takový beduin? Cítil jsem, že se srdci mému ulehčilo — v tom po-
