„Proč?“ tázal jsem se. „Můžeme přece až do města — —“
Zrak jeho se zablesknul hrozivě.
„Koně náležejí nikoliv vám, nýbrž mně,“ zahučel, „a zůstanou tam, kde určím.“
„Zůstane tedy také zde,“ odsekl jsem mu.
„Učiň, jak chceš. A vy druzí, pojďte!“
Odcházel a Haddedinové šli za ním, takže jsem ani nenabyl tolik času, abych pořádně Mesudovi pošeptal, aby se měl na pozoru. Na Omara ben Sadek pohledl jsem výstražně.
Halef stanul při mně a nehnul se již.
„Nepůjdeš s nimi?“ tázal jsem se ho.
„Ne! Jsem tam, kde jest můj sidi a nemám žádné příčiny k uctívání nějakého ibn Rissa. Uctívám Isa — nikoli Rissa (Isa — Ježíš). Zdá se mi, že se ti šejk valně nezamlouvá.“
„Ani co by za nehet. Mám ho v podezření, že kuje neplechu nějakou proti nám. Sečkej zde, při koních a já se zatím podívám, byla-li má domněnka správnou.“
„Jaká domněnka?“
„Že se zde poblíž skrývají Muntefikové.“
„Ti přece bydlí ve vsi el Nahit.“
„Ano a přál bych si, aby tam byli všichni. Dosud mám jen podezření na ničem pevném neopřené a byl bych rád, abych toto pevné místo nenalezl. Proto zde počkáš a nevzdálíš se od koní, neboť dokud jsou v naší moci, budeme ve výhodě.“
„Kam vlastně chceš — —?“
„Na severní stranu města. Nenaleznu-li tam šlépějí lidských, tedy jsem se klamal.“
„Nech zde aspoň ručnice, aby ti při šplhání nepřekážely.“
„Právě ručnice podržím při sobě, neboť může míti někdo na ně spadeno.“
A šel jsem.
Halef hovořil o šplhání zcela právem. Mohl jsem ovšem celý okrslek zřícenin obejíti beze všeho šplhání, ale k tomu bylo třeba drahně času, kdežto má přítomnost byla nutna každým okamžikem.
Proto jsem záhy zabočil, nestaraje se valně o severní část zbo-
