má několik bunduk es sír (ručnice kouzelnosti), jimiž může ustavičně stříleti bez nabíjení. Již tato okolnost byla by mne zastrašila, kdybych měl vskutku na mysli zlý úskok nějaký.“
Tedy až do těchto končin, k muntefickým Arabům, pronikla zvěst o mé opakovačce soustavy Henryovy! Ostatně jsem se přílišně tomu nedivil, rozpomenuv se na úspěchy, za něž jsem karabině této děkoval u Arabů na Tigrisu.
Po krátké době dorazili jsme k vyschlému ramenu říčnímu, jež se zove Džarizaade, a spatřili jsme před sebou zříceniny Staré Basory. Měli jsme se k nim vlastně dostati od severovýchodu, oklikou však učiněnou blížili jsme se k nim od jihozápadu.
Jak jsem řekl, nedůvěra má k šejkovi zmizela, ale procitla znovu, když jsem zpozoroval, že Abd el kahir rozhlížel se velmi pátravě, ostře a napjatě po veškerém okrsku zřícenin. Objednal v tato místa někoho a hledal ho nyní?
Kdo to mohl býti? Někdo z jeho mužstva, či více lidí?
Ode chvíle, kdy sám nabídnul Mesudovi své koně pro náš výlet, dávno již minuly plné dvě hodiny, tedy času dost pro Muntefiky, aby sem pěšky dorazili. Byla-li tato moje domněnka správna, zajisté šli Arabové přímou a nejkratší cestou, kdežto šejk volil zúmyslně okliku, abychom nenarazili na jejich šlépěje.
Teprv nyní jevilo se mi všecko jeho chování v náležitém osvětlení a také jsem již rozuměl jeho dychtivým pohledům, na mne upřeným. Nezajímal se nikterak o mou osobu nebo slávu, ale o mé ručnice, o „kouzelné pušky“, které již tak mnohému darebákovi pálily v očích.
Ale také jsem se mohl mýliti a řekl jsem si proto, že nesmím proti němu podniknouti nic, dokud nenabudu zjevných důkazů o jeho nepoctivosti. Kdybych ho bezdůvodným obviňováním urážel, snadno jsme mohli propadnouti pomstě takového mocného šejka.
„Protože znáš tak dobře Kubbet el islam,“ oslovil ho Mesud, „tedy nám zajisté správně povíš, která z těchto zřícenin jest beit ibn Risaa (dům syna Risaa). Chceme tam vykonati pobožnost.“
Šejk ukázal ke spustošené hromadě trosek na jižní straně a odpověděl:
„Tamto vás povedu. Koně zůstanou zde.“
