„Ale mně se přece jen zdá, že se mýlíš. Jeli jsme tak rychle, že jsme tam již dávno mohli býti“
„Jak se ti zamlouvá klisna?“
Otázka tato přiléhala k mým slovům asi tak, jako pohlavek ke královské koruně. Odpověděl jsem tudíž udiveně:
„Tvá ryzka jest koněm výborným, ale nemluvil jsem o ní, nýbrž o Kubbetu el islam.“
„Rozuměl jsem ti dobře, ale viděl jsem také, že se ti kůň líbí a protože jsem ti chtěl způsobiti radost projíždkou, volil jsem zúmyslně okliku ostatně velmi nepatrnou. Můžeme se vrátiti.“
Obrátiv koně, zamířil na severozápad. Byli jsme tedy již za Starou Basorou. Okolnost tato byla mně podezřelou, ačkoli byla výmluva šejkova obratně volena.
„Doufám, šejku, že’s nám průvodcem poctivým,“ pronesl jsem výstražně.
„Chceš mne snad urážeti, emire?“ osopil se na mne zlostně.
„Nechci. Proč bych tě urážel svým dotazem? Ale chtěli jsme navštíviti Kubbet el islam, nikoli cválati až do Mekky. Proč jsi nás nevedl přímou cestou?“
„Z důvodu, který jsem ti již řekl. Mělo se ti dostati delší zábavy. Půjčil jsem vám koně, nevyžádav sobě ničeho za tuto úsluhu a ty mně za to děkuješ urážkami. Jest štěstím pro tebe, že nemám při sobě zbraní, jinak bych tě přinutil, abys se mnou bojoval.“
„Jakže? Ty že nejsi ozbrojen?“
„Nejsem. Nechal jsem doma ručnici i svůj nůž a jel jsem s vámi sám, abych vám dokázal, že s vámi smýšlím poctivě a dobře vím, jakou úctou jsem povinen slavnému emirovi Kara ben Nemsi. Pohleď!“
Ručnice vskutku neměl a když při posledních slovech haik rozpjal, viděl jsem, že měl prázdný opasek. Nedůvěra má rychle zmizela i řekl jsem:
„Odpusť, že zněla má řeč jinak, než bylo mým úmyslem. Urážeti jsem tě nechtěl — toho jsem vskutku dalek.“
„Divil jsem se tvé nedůvěře desateronásob,“ odpověděl, „neboť kdybych i měl při sobě sto bojovníků vesměs vyzbrojených, proti tobě bychom přece nezmohli pranic. Jest známo, že Kara ben Nemsi
