V celku nás bylo dvanáct a venku stálo rovněž tolik koní, úplně bez dohledu zůstavených a nikterak nepřivázaných. Na jednom z nich přijel patrně náš návštěvník, kdežto druhá zvířata následovala ho s poslušností vskutku psovskou až k našemu příbytku.
Tak jest zvykem u beduinů.
Viděl jsem mezi nimi velmi pěknou ryzku s nádherným postrojem sedlovým a úzdovým, jemuž Peršané říkají „rešma“. Návštěvník ukázav na ryzku, pravil:
„Vysedni, emire! Zvíře toto iest určeno pro tebe. Myslím, že s ním budeš spokojen.“
Vyhověl jsem jeho pobídce, jako by se rozumělo samo, že mně náleží nejlepší kůň a pak se krokem vyjelo z města. Jakmile jsme měli ulice za zády, přešli jsme v rychlý klus, při čemž jsem mohl náležitě ryzku oceniti.
S mým hřebcem Ríchem porovnati se arci nedala, ale byla zvířetem přes to znamenitým. Později jsme přešli z klusu ve cval a bylo vskutku po dlouhé plavbě na voru pravým požitkem, letěti volně po širošíré rovině.
Nebyl jsem dříve nikdy v oné krajině, ale věděl jsem, že Kubbet el islam jest od Nové Basory jihozápadně — a my směřovali skoro přímo na jih! Zprvu jsem se nad tím nepozastavoval, poněvadž jsem také mohl býti špatně uvědoměn o poloze místa, ale když již plná hodina minula, aniž jsme Staré Basory dosáhli, zamyslil jsem se. Za hodinu jsme přece urazili daleko více, než patnáct kilometrů!
Haddedinové se za jízdy bavili hovorem, já však, s Halefem v čele všech, mlčel jsem, neboť jsem se zaměstnával pozorováním klisny. Konečně jsem se však přece ohlédl po šejkovi, jenž ujížděl poslední ze všech. Obrat můj byl vykonán rychle a pro něho neočekávaně — viděl jsem, že jiskrné oči jeho upíraly se na mne pohledem nevysvětlitelně dychtivým.
Postřehnuv, že se na něho dívám, sklopil víčka — znamení vždy podezřelé — a tvář jeho přijala výraz lhostejnosti.
„Zastaviv koně, sečkal jsem na něho a přibočiv k němu, tázal jsem se:
„Zajisté víš docela dobře, kde jest Stará Basora.“
„Kterak bych nevěděl?““ usmál se.
