Zvykl jsem rovněž jednati ve všem všudy opatrně a doufám také, že jsem se v tomto případě zachoval stejně tak.“
Tím byl nezáživný hovor tento skončen, neboť jsem myslel sám, že jsem zašel poněkud daleko.
Kdože by se byl odvážil vydávati se za Abda el kahir, aniž jím vskutku byl? Tento šejk, jehož jméno znamená „služebník ctnosti“ těšil se velmi dobrému věhlasu a bylo tedy pro mne čestným vyznamenáním, chtěl-li mně půjčiti svou klisnu.
V udanou dobu ozval se venku dupot koní a pak se objevil ve dveřích muž tmavého plnovousu, který nás přeměřil bystrým pohledem a utkvěv déle zrakem na mé tváři, oslovil mne zdvořile:
„Sábach el cher, ia emir (dobrého jitra, emire). Mé oko jest hrdo, že tě smí viděti.“
Měl sandály na nahých nohách a prostý haik, jehož kápě visela mu na plecích, takže byla hlava obnažena.
Zřídka se naskytá hlava tak charakteristická. Tmavé jeho kadeře spleteny byly v četné tenké vrkoče, které mu od temene dolů splývaly všemi směry. Kosmo přes nízké široké čelo táhly se dvě rovnoběžné jizvy pošedší nikoli po zranění v boji, nýbrž způsobené zcela zámyslně nožem.
Existuje několik a to vždy velmi bojovných kmenů, jichž příslušníci vyznamenávají se podobným označením, ale že by sobě právě muntefičtí Arabové zakládali na takových jizvách, bylo mi do té chvíle nepovědomo.
A muž měl plnovous mnohem hustší, než tomu bývá u Arabů. Oči jeho měly ostrý, skoro bodavý pohled, což ovšem nemohlo pro mne býti důvodem k nedůvěře, zvláště po jeho zdvořilém pozdravu. Zmínka o hrdosti, že smí se mnou mluviti, přiléhala úplně k orientálské zvyklosti a nebyla tedy zbubřelou a přemrštěnou tak, aby mne mohla k opatrnosti napomínati.
Proto jsem povstal, poklonil se mu, a řekl:
„Sabach el cher, ia šejk! Budiž mně vítán a posaď se!“
Podal jsem mu ruku, načež jsme usedli podle sebe, abychom se po několik minut navzájem častovali frásemi naprosto bezúčelnými, ale mravem a zvyklostmi nařízenými.
Pak jsme vstali a vyšli z příbytku, abychom vyjížďku podnikli.
