veselá podívaná. Skřítkové lezli jako veverky po trávě, jeden druhého shazoval, kutáleli se po vonné trávě a v ní se schovávali. A když se dost nadováděli, usadili se do trávy, aby si odpočinuli. Zalezli do kupy a tam poznenáhla ― zmámeni silnou vůní trávy ― usnuli.
Když kmotr Váňa se vrátil s pytlem šišek, bylo již zcela tma, proto nezpozoroval, kdo že se mu nastěhoval do trávy. Položil pytel na trakař a přehodil přes trávu plachtu, aby se mu netrousila po cestě až pojede s kopce.
Popadl trakař a spěchal domů. Doma pak na dvoře sejmul plachtu s trávy, shodil pytel se šiškami na zem a zavezl trakař i s travou do kůlny a kůlnu zavřel.
Ráno, když kohout zakokrhal, vzbudili se skřítkové a udiveně se rozhlíželi, kde to jsou.
Seběhli na zem, pobíhali sem ― tam po kůlně a hledali kudy by odtud utekli. A když seznali, že se odtud nedostanou, radili se co počíti?
„Musíme se někam ukrýti,“ povídal jeden, „kdyby nás tu hospodář našel, nepustil by nás, všechnu práci bychom místo něho musili vykonávati.“
„A což, je-li lakomý, a napadlo by mu žádat na nás výkupné?“ pravil druhý, „tolik zlata jistě není pod zemí, kolik by ho pak od nás chtěl!“
Za přepážkou v kůlně ozval se nějaký šustot. Skřítkové polekáni tiskli se do koutečka a naslouchali. Po malé chvilce zasmál se jeden z nich a zvolal: „Jsme my bázlivci! Oč, že tam za přepážkou
34
