„Margere, ty moje dítě,“ počala, „což nemáš srdce pro matku? Neslituješ se nade mnou?“
„Dříve slitujte se vy,“ příkře odpověděl syn.
„Neníť v moci mé dáti tobě tu dívku,“ vece ona. „Ty nevíš, co znamenají u nás vejdaloti. My nemůžeme s nimi bojovati, aniž jich se dotknouti; nač oni položí ruku svou, to již patří jim a bohům.“
„O tom já ničeho nevím,“ zvolal Marger, „neznámť vašich obyčejův; ale bez Baniuty odtud se nehnu. Vezměte ji mocí, vyprosťte, vykupte, vyměňte ji, zaplatím za ni její váhu zlata; míti ji musím. Bez ní ani živ býti nechci!“
Mluvil tak určitě, tak mužně, se silou tak mohutnou, že Reda musila umlknouti. Vědělať již, že ho nepřekoná. Stála s očima sklopenýma; vůdkyně a paní, jakou byla před chvílí, proměnila se v slabou nešťastnou ženu.
Marger povznesl hlavu pravě:
„Baniuta dosud ohně neošetřovala, ještě ani třísky na něj nepřiložila; ona k nim ještě nenáleží.“
Reda slova ta vyslechnuvši pohledla k ohradě a ubírala se k ní synovi ani neodpovídajíc. Ve vratech stál zástup vejdalotů bíle oděných, kteří zdálí patřili na ten spor matky se synem nevědouce, oč beží. V jejich čele stál sličný Konis, jakoby něco tušil. Reda kvapným krokem přiblížila se k němu, jala se mluviti s ním, a oba zmizeli spolu za ohradou.
Jinoch zatím zůstal jako přimrazen seděti na svém místě. Pillenští lidé, kteří ještě včera lehce sobě vážili holobrádka, nyní na něho s úctou hleděli. Nepomýšleli na to, co bylo příčinou jeho sporu s matkou; ale viděli, že má sílu a že umí rozkazovati. To mu naklonilo srdce těch, kteří odkázáni k poslušenství alespoň tolik si přáli, aby mohli si vážiti toho, kdo rozkazoval. Šeptajíce mezi sebou ukazovali sobě na kunigasa.
Ten prohlížeje svůj meč pokynul Rymosovi, aby mu nabral vody; důmylný hoch pak na místě vody natočil mu ze soudku medoviny. V tom ze dveří ohrady vystoupila Reda živě syna kynutím ruky k sobě zvouc. Marger se rozpakoval. Snad se cítil venku bezpečnějším, avšak nechtěl také ukázati bázeň. Vzav do ruky meč svůj ubíral se zvolna k volající ho matce.
Zdaleka již volala na něho matka hlasem povýšeným:
„Není jí zde, odeslali ji jinam.“
„Jest zde,“ zahřměl Marger stana, „jest, neboť jsem ji viděl před slunce východem. Klamou!“
Vejdaloti slyšíce, že jsou viněni z klamu, ztropili pekelný povyk. Kolem ohrady povstala hrozná vřava, jakoby se vrhnouti chtěli na opovážlivce. Sluhové krevulovi sáhali již ke kopím a palcátům. Přestrašený tím staroušek, jenž nevěděl o ničem, kázal se dovésti ke vratům.
V té chvíli uvažoval Konis, že bouře tato i roztržka s kunigasem k vůli pouhému děvčeti může se státi nebezpečnou. Vychovanec křižovníkův mohl nešetřením svatosti způsobiti mnoho zlého. Ostatně i výkup nebyl k zahození. Přitočiv se tedy k Redě počal jí něco šeptati.
Marger stál zadumán očekávaje konce. Zůstal tu před ohradou sám jediný, neboť matka, krevule, vejdaloti, všichni na dané znamení byli vstoupili dovnitř a také vrata za nimi s bouchnutím zavřena. V dolině všichni bližší i vzdálenější, kteří věděli, co se
