Jiří pozvedl oči, usmívalať se na něho naděje poněkud větší svobody. Jakkoliv ještě netroufal si odpovědéti, mohl Bernard znamenati, ze se dotknul struny, která se zachvěla.
Toho času jiz vedle samých řeholníků, vedle německých měšťanů a rolnických osadníků, přivolaných k zalidnění podmaněné země, jejíž obyvatelé byli buď v oběť válce padli anebo se rozprchli, přicházelo z rozličných německých krajin mnoho chudší šlechty. kterým řád uděloval v leno pozemky Až do té doby již bylo se několikadeset rodin usadilo kolem Malborgu, Královce i po krajích. První tito příchozí: Binauové, Mulové, Stubechove, Brandisové, Muckenbergové, Ewerové a j.. volili sídla svá poblízku hradů, které je chránily proti nájezdům.
Mezi Malborgem a Žulavami, v neveliké vzdálenosti od města, seděl na dvorci svém, Binaufeld zvaným, jeden z nejprvnějších kolonistův. Ditrich von Biunau, na kterého nyní Bernard připadl. Zdálo so mu, že svěře Jiřího Binauovi, aby si u něho trochu volněji oddechl, bude ho míti dosti blízko na očích; že jinoch tam se pozdmví a v žádné nebezpečenství vydán nebude.
Ditrich von Binau se ženou ne mladou a dvěma syny, kteří mu při hospodářství pomáhali, bydlel nezcela hodinu cesty od hradu. Za všecko jsa povinnován řádu — neboť byl přišel chud s jediným toliko vozem a skrovným nábytkem, a nyní již měl značné hospodářtví — byl starý Ditrich ochoten ke všelikým službám. Jiří mohl u něho pobyti, zotaviti se, aniž mu bylo čeho se obávati.
„Víš co?“ pravil konečně Bernard. „Myslím, ze nebude na škodu, pustiti tě trochu na venkovské povětří. Chceš-li, promluvím s Binauem, který má pod městem manský statek, aby tě přijal na nějaký čas. Mladí jsou přátelé honby, můžete si spolu vycházeti na lov; starý, ač neumí ani číst ani psát, viděl mnoho světa.“ Při slovech těch pohlížel křížovník Jiřímu do očí, a vida nesmělý, ale vděcný jeho vzhled spěšně doložil: „Jste-li s tím srozuměn, požádám mistra za svolení, a když to starému Ditrichovi oznámím, bude vás chovati jako vlastní dítě.“
Jiří zarděl se, vstal a poděkoval toliko. Bernard zaradovav se bez odkladu odešel.
Skutečně trochu té svobody v první chvíli nemálo jinocha rozjařilo. Myslil že jí bude moci použiti, k čemu, to ještě s jistotou nevěděl. Snad k útěku, o kterém blouznili a se radili. Teprve při dalším rozvažování zpomněl si Jiří, že se bude musit rozloučiti se Šventasem i Rymosem a že znova se nalézati bude mezi samými Němci, jichž den ode dne více nenáviděl. Ale již nebylo možná vzíti slovo zpět. Ostatek dne minul vážným rozmýšlením a zápasem se samým sebou až do večerní návštěvy Rymosovy. Šventas toho dne nemohl se odprázdniti k svému kunigasovi, ačkoli by ku poradě byl potřebnější býval nežli chlapec.
Při první zmínce Jiřího, ze nejspíše odjede do Binaufeldu, Rymos zoufanlivě vykřikl i počal lomiti rukama. Ale vkrátce zpamatovav se shledal a též Jiřího poučil, ze to poslání na ves tak blízkou u Malborga mohlo míti své výhody.
„Kunigase můj,“ pravil, „Binauové nebudou vás držeti v nevoli zamčeného, neboť vás tam posýlají, abyste okřál. Oni mají rozsáhlé polnosti v okolí a na ních mnoho práce; ve dne v noci pilně sobě hledí hospodářství. Vy budete moci jezditi a choditi kam se vám jenom zachce. A kdož vám zabrání přicházeti do města, do Malborgu?“
