Déle než jindy musil na něho čekati; konečně slyšeti bylo tiché se přikrádání u věrný Rymos stál na prahu. Jiří ochotně mu běžel vstříc, vypravoval svou příhodu a horlil na nebezpečné tlachání.
„Já? nechť mne Perkun ubije,“ zvolal Rymos, „jestliže jsem jenom ústa otevřel! Já bych vás měl zradit!“
Nemocný popisoval mu pacholka, který mu přinesl večeři, a mladík všecky tu znaje ihned hádal na Šventasa.
„To není nikdo jiný,“ zvolal, „nežli ten lotr Šventas! věrný ten sluha Němcův, jenž prolil tolik naší krve. že by se v ní utopiti mohl. To jest pes! a co z úst se mu vyrvalo, to bylo na zkoušku a jest hrozbou. Možná že něčeho se domýšlejí, kladou vám osidla vysýlajíce to dobytče, aby vás vnadilo naší mluvou. Neprozrazujte se…“
„To nemůže býti,“ odporoval Jiří; „ten člověk měl slzy v očích.“
„Jest to podlá zmije,“ láteřil Rymos, „jenž za kousek masa a doušek piva dovede i zaplakat — Ničemu nevěřte. On již dávno jim slouží, posýlají ho na výzvědy a v čas potřeby jej berou s sebou.“
Jiří smutně se zamyslil, Rymos třásl se strachem.
„Tajemství musilo býti vyzrazeno,“ šeptal. „Kdo ví, zdali nás neposlouchají? Nám oběma hrozí ukrutný trest! Viděl jste to černé podzemí, které se pode všemi zámky jako druhý pekelný hrad rozkládá. Nejsou to sejpky, ani sklady, ani pokladny… ale studny, ve kterých lidé beze světla i vzduchu hynou. V noci, když na dvorech ticho, ozývá se z podzemí žalostné kvílení, slyšeti řinkot železných pout. Jestliže rytíř některý se proviní a staršina v noci jej odsoudí, druhého dne, jakkoli vrata byla zamčena, již provinilce nikde není, a vícekrát ho nikdo nespatří na tom božím světě.“ Při slovech těch Rymos bázlivě se ohlížel. „I ještě dle jiných okolností soudím, ze tam v těch sklepích, od nichžto klíče vždy u mistra leží, mají žíti lidé,“ dodal. „V kuchyních připravují stravu bídnou, která potom zmizí, ačkoliv nikdo jí nepožívá. Na jistém místě v síni otvírá se v podlaze kámen, a otvorem tím spouštějí se do sklepův koše s chlebem, vodou a jídlem. Tak potichu vypravují sobě ti, kteří to viděli.“
Jiří poslouchal zasmušile. Rymos patrně strachem trati] chladnou rozvahu, chytaje se za hlavu naříkal, bázlivě se ohlížel a naslouchal. „Jestliže nás někdo vyčíhal,“ doložil, „běda nám! běda nám! Šventas byl zajisté poslán, aby z nás něco vyloudil… jsme ztraceni!“
Kvapně vzchopil se se sedadla „Já tu nebudu čekati až mne polapí,“ zvolal. „Pokusím se o útěk, tak nebo jinak pokusím se o své zachránění.“ Přitom pohleděl na Jiřího, jenž pořáde stál zamyšlen.
„Doposavad není se čeho báti,“ zašeptal Jiří po krátkém uvažování. „Ten Šventas, nechť je si člověk zlý, zdál se mně upřímným. Aby nás poslouchali, není možná. Potřebí vyčkati.“
Rymos chtivě poslouchal.
V tom slyšeti bylo v předsíni těžké, ale opatrné kroky. Přestrašený hoch sotva měl času vyskočiti a skrýti se pod lože Jiřího, když zticha, s úsměvem na tváři vešel Šventas. Již na prahu složil ruce a stanul, se zalíbením a obdivem patře na Jiřího.
„Kunigase,“ zašeptal; pak přiblíživ se uctivě jal se k němu cosi po litevsku mluviti. Jinoch dychtivě naslouchal zvukům té mluvy, ale konečně potřásl hlavou a odpověděl mu po německu: „Já té řeči nerozumím.“
