otrhaného svalgona, neznámého v osadě, vzbudilo nesmírnou zvědavost. Možná že přinášel nějaké zprávy.
Sotva že s Gajlisem vešel do chatrného jeho kotce, napolo v zemi skrytého, v kterém uprostřed hořel na kamenech nikdy nehasnoucí domácí oheň, kolem něhož rozestaveny byly větší neb menší kusy křemenů za sedadla sloužící, již dveřmi za nimi počali se tisknouti sousedé. Vnitřek chaty té byl tak bídný jako její zevnějšek, jenž podobal se velikému krtinci. Dým, jenž nemohl tak snadno vycházeli otvorem nad ohništěm, táhl se v modrošedých kotoučích mezi střechou a stěnami. Jedna světnice sloužila za příbytek lidem i domácím zvířatům, která zdála se náležeti do rodiny. V pozadí stáli kravička s telátkem, pár hubených volův a dva malí konící, pokrytí již zimní, naježenou srstí. Opodál na zemi ležely hnědé a černé ovečky, a s nimi v dobrém srozumění procházely se směle kury a husy. Všichni, lidé i zvířata, byli tu zvyklí na pospolitý život, rozuměli si, ustupovali sobě, a často, když zima byla krutá, navzájem tulili se k sobě, by se ohřáli.
Někdy bosé a polonahé děti společně s jehňaty kojily se na ovcích. Hlas hospodářův i hospodynin byl srozumitelným volům jako dětem. Pes bděl stejně nade všemi, bráně nedorostky před zvířaty a zvířata před rozpustilými chlapci. Po jedné straně viselo na stěnách hustě mechem pokrytých rozličné hospodářské nářadí a náčiní, jiné stálo na policích, co bylo cennějšího, skryto bylo v koutě v sypkách nebo bečkách. Pod střechou sušily se zavěšené rozličné byliny, co prostředky proti nemocem, čarám a uhranutí. Neveliký stůl a lavice, jichž místo větším dílem zastupovaly kameny, byly sotva zhruba vytesány. Malými, polootevřenými dvířkami viděti bylo do menší komůrky a v ní radla, rozebrané vozy, kola, loukotě atd.
Svalgon usedl nedaleko ohně na kámen, rozvázal konce čapky pod bradou svázané a ohříval si přestydlé ruce, natahovav je k ohni. To spatříc dívka, která si zvědavě byla prohlížela cizího příchozího, přistrčila několik suchých větví blíže k místu, kde tento seděl, aby mu bylo tepleji. Gajlis popošel do zadu natočit ze soudku alusu do koflíku, jejž dceři nařídil ohřáti. Všichni mlčeli, nechtíce obtěžovati prostydlého cizince, který upřenýma očima hleděl do ohně, všecek zamyšlen, jakoby jeho duše obtížena byla velikým břemenem.
Když alus byl poněkud prohřát, Gajlis podávaje ho pocestnému zticha zeptal se: „Ničeho není slyšet o těch proklatých Němcích?“
„A kterak by nebylo slyšet o nich?“ zamručel svalgon. „Což dovedou pokojně seděti jenom den? U nich jak v úle napořád se to hemží a bzučí… Mezi lidmi se mnoho mluví. Zima přichází, močály zamrznou, možná že co nevidět budou zde.“
Gajlis povzdychl. „Kdyby nebylo našeho zámku a naší paní, která ho brániti chce i musí a nás tu při něm drží, dávno byli bychom odešli do pustin.“
Svalgon nastavil ucho. „Což vy nemáte kunigasy?“ pravil.
„Máme i nemáme,“ odvece Gajlis. „Starý otec kunigasové dávno již ukován k loži, z něhož nevstává. Muž její zemřel od ran v bitvě obdržených, mladého syna jejího odvlekli a snad zavraždili Němci; ona jediná tu vládne, ale vydá za muže i za vůdce. Kdož jiný vytrval by tu na hranici? Kdož jiný dovedl by vystavěti tak pevnou tvrz jak ona?“
„Zázračná žena!“ zamručel svalgon.
„Však jindy nebývala takovou za živobytí mužova,“ ozval se druhý vesničan. „Teprv když Němci jediné dítě její, malého synka, odvlekli a muže jí zabili, ze msty stala se
