Tu také druhého dne k večeru nacházíme staršinu sedící do kola na kmnenných lavicích, při ohni na velikém krbu hořícím. Samé bílé pláště, samé postavy rytířské s obočim naježeným, tvářemi rozoranými, o širokýrh ramenou a rozložených prsou, stvořených k nošení zbroje a zvyklých na ni. Téměř rodinná podobnosť jejich rysův vysvětlovala se i stejností původu — neboť tenkráte ještě nepřijímán do řádu nižádný Neněmec, — i krví šlechtickou, i způsobem života u všech stejným. Nicméně každý z mužských těch obličejů, vyznačujících se jakousi opravdu knižecí hrdosti u bujnou silou, měl svůj osobní ráz, jakmile v něm zahrál život.
Nejbliže krbu stál veliký mistr, muž vážného vzezření, ale nepříjemného výrazu tváře. Oko jeho těkalo nepokojné, ústa hryzl, čelo vraštil, a třeba byl mezi nejvěrnějšími svými, zdál se pohlížeti na ně s nedůvěrou.
Neodstupný, od nějakého času (od zavražděni mistra von Orselen skrze mstivého Endorfa) velikému mistru přidaný kompan stál u dveří, vedoucích z té síně do jeho bytu. Byl to nejmladší z celého shromáždění, jinoch bystrého vzhledu a sličné rytířské postavy, jenž držel se stranou, jakoby sobě nevšímal staršiny, do jejíž rady neměl práva náležeti. Postaven na stráž neměl opustiti sveho stanoviska. Jméno jeho bylo hrabě von Henneberg.
Mistr Luder kromě nepokojné tváře a pýchy, kterou jej naplňovala knížecí jeho důstojnosť, ničím se nevyznačoval. Tváře velikého komtura, maršálka a pokladníka, hodnostářů skládajících tajnou radu, měly více výrazu, vedouce k domnění, že vláda sice skutečně spočívala v rukou mistrovských, ale řídicí síla v hlavách staršiny, klidné, plné síly a důvěry v sebe, zaujaté velikým úkolem, jejž plnila.
Kromě velikého komtura i ostatních jmenovitě uvedených rytíř Bernard, kterého jsme již včera byli viděli, tak oděný jako v kapli, na pohled tak málo značící a bez úředního postavení jako dříve, seděl v temném koutě jako svědek němý a lhostejný.
Na tváři mistra Ludera jevily se krom nepokoje omrzelost a zemdlení, jakoby zavolán byl býval ku poradě, kdy právě nejvíce mu bylo potřebí oddechu.
Rozmluva šeptem zavedena byla jakousi propravou ke všeobecnému hovoru. Komtur, dříve nežli ji počal, několikráte pohledl na kompana mistrova, Henneberga, dávaje mu očima znamení; když však ten jich sobě nevšímal, přiblíživ se k němu něco mu pošeptal, načež kompan zvolna se hnul ode dveří.
Mistr Luder netrpělivě odkopnul dontnající hlaveň z krbu vypadlou, pak rozhledl se kolem a zamručel: „Mluvte, začněte, poslouchám.“
„Nejlépe asi bude, když vám tu tajemnou zprávu, která muže míti velikou důložitost pro řád, poví a objasní bratr Bernard.“ ozval se veliký komtur, pohlížeje na tohoto.
Mistr zumračiv se nevlídně pohledl na sedícího v koutě. Z výrazu jeho tváře bylo se domnívati, že tohoto bratra Bernarda nemá v lásce. Tento zvolna povstav nezdál se toho dbáti, a odměřeným krokem blížil se ke shromážděným u krbu.
Dosavad trvalo mlčení, bratr Bernard se rozmýšlel, ale lhostejně, chladné; aniž zdálo se, že by předstoupení před velikého mistra, jehožto tvář jevila nechuť k němu, stálo ho nějakého přemáhání. Bylo vidět, že mysl jeho sama v sobě byla úplně pevna.
„Mluvte bratře Bernarde!“ pravil maršálek.
„Jest to vážná záležitosť,“ ozval se Bernard, „jíž nikdo lépe nezná nežli já. Třeba na něčem se ustanovit, čas jest veliký. Jedná se o toho jinocha, to knížátko litevské, které jsme před deseti lety vyrvali matce z rukou a chovali ne bez účelu. Já zachránil
