Tato stránka byla zkontrolována
jak hodiny jdou, dni a noci s nimi,
jak nových roků slavné táhnou vjezdy,
a zima jaro, jaro honí zimy,
a slunce plá a kolem krouží hvězdy…
Věk dýchnul jarně přes mrazivá pole.
To víru v oku, sílu lásky v hrudi,
šli spícím krajem naši apoštolé,
tak nadšení, tak prostí a tak chudí,
zář plála svatá z duše jim i líce,
ti zvedli z lásky povržené dítě
na prahu chudých… Jasní se vždy více,
je den a není — jako na úsvitě.
Sic zvolna jen jak rafij ta jdem’ k předu,
vždy ještě smrť nám kývá, o klid loupí,
co naše je, dál svět ten jako z ledu
nám odpírá, žid tvrdý to a skoupý;
však nikdo již nás nezastaví v boji,
jsme dále dnes a dále budem’ zítra —
slyš, kohout volá starém na orloji,
jak zář by tušil budoucího jitra!
