Tato stránka byla zkontrolována
A zase děti hrají v písku,
než slabikář je uková,
a v bílých kapkách vodotrysku
hrá v záři barva duhová,
zas pensisté jdou s vážnou lící
a rozpačitě milující,
tak důvěrně a bez slova
Kde záhon, macošky se chýlí,
a všude voní zkvetlý bez,
ten červený i modrý, bílý;
kos do trávy se hledat snes’,
a vlaštovky, tak plny křiku,
hned u země a v okamžiku
se tratí někam do nebes.
Vše probudila záře jará,
ať šlehla v poušť či do hrudi,
a ty spíš dál, ó, pěvče jara,
tam, kde ni mráz již nestudí,
a už to jaro — kolikáté,
co umlkly tvé struny zlaté,
a tebe žádné nevzbudí.
A snad je dobře, že spíš tiše
