Stránka:Klášterský, Antonín - Pražské motivy (1893).djvu/26

A spali, dále spali, zas asi dvě stě let,
a žádný z mrtvých králů své hlavy nepozved’,
nechť měsíc oknem vpadl, ať zlatou září den,
v svých hrobkách tmavých spali svůj nerušený sen.

Tu jednou, jak by náhle to zahřímalo zas,
se chrámem hlahol nesl a staré písně hlas,
tak velkou mocnou vlnou, jak slyšeli ji znít
už staří naši králi, než padli na svůj štít.

Jak barevná skla oken, když varhan hymnus vpad’,
se zachvěl zas a vzbudil ten mrtvých králů řad,
a jak když větřík šustí, řek’ plesně králi král:
Jsou zase tedy živi — nuž, spěme klidně dál!

Čas křídlem sotva pohne a přece hřmí jen vpřed,
ó, jak už je to dávno! už zase ke stu let;
ať měsíc ve chrám vpadne, ať zlatou září den,
ti naši mrtví králi spí nerušený sen.

A život náš se vlní, řad zim a řada jar,
dnes vpřed a zítra zpátky, dnes úspěch, zítra zmar.
Ó, zda a kdy už — sladko i bolno mysleti —
ti naši mrtví králi se zachví po třetí!