Tato stránka byla zkontrolována
Svatovítská věž.
Ať kamkol jdu, ať kamkol zrak můj běží,
vždy, zevšad tebe vidím, přímá věži,
jak rýsuješ se tmavě na obzoru,
tak plna síly, veleby a vzdoru.
My pod tebou tu pracujem’ a žijem’
a chvějeme se před osudů kyjem,
a často hlava v beznaději chladné
nám unavená chabě k prsoum padne.
Ty ale znak náš na mohutné lebi,
se nepohnutá dále zvedáš k nebi
a voláš němá: V azur nebo v chmůru,
však stále výš a hlavu vždycky vzhůru!