svém středu — dva Indiány kmene Caddo, spoutané a na koně přivázané! Padouchové si tedy pospíšili s trestním udáním.
Důstojník vydal povel k zastavení a oslovil nás zhurta:
„Hola! Kudy kam, meššúrs?“
„Z Niobrara do Hillocku!“ odpověděl jsem.
„Na této stopě?“
„Tak!“
„Spatřili jste dnes na cestě cosi nápadného?“
„Arci! Mrtvoly dvou mužů, sire, kteří byli zavražděni a oloupeni.“
„Well! To souhlasí! Jak daleko odsud?“
„Tři čtvrtě hodiny jízdy. Vidím dva Indiány mezi vojáky. Proč jsou spoutáni?“
„Protože jsou vrahy oněch dvou mužů, jichž mrtvoly jste viděli. Dopravujeme je na místo zločinu, aby své oběti pohřbili a sami pak byli nad jejich hroby oběšeni. Snad vám známo, že na západě spravedlnost mnoho cavyků nenadělá.“
„Až příliš málo, sire, vím to velmi dobře. A víte snad také tak dobře, že se tito Indiáni vskutku dopustili vraždy?“
„To se rozumí! Byli postiženi s koni a ručnicemi zavražděných.“
„Odkud víte, že koně a ručnice náleželi zrovna oněm zavražděným?“
„Muži! Kdo vám dal právo takto mne vyslýchati? Jste cizincem, který ani nevyhlíží tak, jakoby náležel na západ. Já však jsem důstojníkem, jenž vám není povinen zodpovědností.“
Po tomto upozornění odvrátil se ode mne, aby vyslovil povel k další jízdě; předešel jsem ho však.
„Stůjte, sire! Ještě okamžik! V pevnůstce jsou dva lidé, na jejichž trestní oznámení byl vám vydán rozkaz, abyste tyto ubožáky nevinné dal oběsiti?“
„Ano a již zamkněte zobák, muži! Nemám času odpovídati na lenošivé dotazy a — — —“
„Lenošivé?“ přerušil jsem, „mám nejen podstatný důvod, nýbrž i svatou povinnost, takto se dotazovati, abych předešel dvojná-
