Tato stránka byla zkontrolována
až sladká rozkoš v horký pal
a v plameny se nítí.
Tu vůdcova též tmavá líc
se ozářila v lesku —
já vzpomněl si však šibenic —
a vyšel jsem pln stesku.
Ni živé duše — pusto jest,
jen na nebi to září.
tam táhne jasné vojsko hvězd
a měsíc plnou tváří.
I vůdce vytratil se ven,
v dál zírá — bdělý — němý —
do noci pátrá zamyšlen —
pak chýlí ucho k zemi,
zda nekvačí už neštěstí,
zda neduní už klusot,
zda půda ticho nevěstí
husarských koní dusot.
Ni hlásku kol. I postanul,
by viděl hvězdy skvící,
by zřel, jak bílý měsíc plul,
a jak by chtěl mu říci:
Měsíčku, v rouchu neviny!
Hvězdičky, velké moře!
Jak jdete klidně v hlubiny
a nevíte, co hoře! —
