Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/96

Tato stránka byla zkontrolována
94
Lenau

až sladká rozkoš v horký pal
a v plameny se nítí.

Tu vůdcova též tmavá líc
se ozářila v lesku —
já vzpomněl si však šibenic —
a vyšel jsem pln stesku.

Ni živé duše — pusto jest,
jen na nebi to září.
tam táhne jasné vojsko hvězd
a měsíc plnou tváří.

I vůdce vytratil se ven,
v dál zírá — bdělý — němý —
do noci pátrá zamyšlen —
pak chýlí ucho k zemi,

zda nekvačí už neštěstí,
zda neduní už klusot,
zda půda ticho nevěstí
husarských koní dusot.

Ni hlásku kol. I postanul,
by viděl hvězdy skvící,
by zřel, jak bílý měsíc plul,
a jak by chtěl mu říci:

Měsíčku, v rouchu neviny!
Hvězdičky, velké moře!
Jak jdete klidně v hlubiny
a nevíte, co hoře! —