Tato stránka byla zkontrolována
tam odtud svítí do zraku
a kynou bílé stěny!
Hlas vichru umlk’ slabostí,
i bouřka ticho byla,
tu nad step samou radostí
si duha poskočila.
Blíž přicházel svah pahorků,
než slunko zapadnulo,
v palaší střechy, na dvorku
a v oknech zaplanulo.
Vích, révy znak, tam vyvěšen
nad štítem tančil, susle —
Když v dál jsem slouchal potěšen,
zpěv zaslech’ jsem i husle!
I zabočil jsem, v krčmu šel,
sám used k svému džbánku,
rej vůkol mne se otáčel
jak hbitý tanec vánku.
Krev mléko byly holky tu
a štíhlé byly v pasu,
roztáčely jak v zákmitu
své hochy — zbojnou chasu.
V takt plesky tlesky do dlaní,
smích ostruh – cinky břinky,
tu píseň výskla v jásání,
tu lkala do vzpomínky.
