Tato stránka byla zkontrolována
Jen bezuzdný kůň sveřepec
má spjaty bujné skoky,
neb jezdec na něm jako klec
mu pevně svírá boky.
V dál hřměli, odkud bouřná moc
blíž valila se mračná,
a zanikli, — snad mraků noc
je pohltila lačná…
Mně však se zdálo napořád,
že zřím a slyším stále
těch černých kopyt hromný spád
a hřívy rozevlálé —
Že mraky černí oři jsou
a směsí poplašenou
dál nebes klenbou dunivou
jak hrom se tryskem ženou —
A vichor, statný pacholek,
že písničku si fičí,
a divé stádo, hluk a jek,
hřmí před blesknými biči.
Už uříceno stádo, mdlo,
ruch těžkých kopyt ztichá —
teď kapek v pustu napadlo:
toť ořům pěna šplíchá.
Svět zvolna tone v soumraku —
aj! svah tam vyvýšený:
