už po mně zuby seká zlícen;
tu moji psové ve vzteku
se zahryzli mu divě v břicho,
až zdrásán mukou k útěku
se vzpjal a řval a řičel v ticho.
Než vymk’ se zubům hafanů,
já hbitě z prachu povstanu,
slabinu vypátrat se snažím
a hluboko mu ocel vrážím,
až po rukojěť jsem ji vbod.
Už tryská černé krve brod,
drak padá, hrozným chumlem těla
mne dole pohřbívaje zcela,
že byl jsem bez sebe v ten ráz. —
Když posílen se zdvihám stěží,
zřím vůkol svoje knapy zas,
a v krvi mrtev drak tu leží.“ —
A souhlas, v ňadrech tlumený,
propuká a hřmí o stěny,
když rytíř to vše dopovídal,
a k nim se příval hlasů přidal,
ples lidu hlučně burácel
a ozvěnou se navracel.
I řádu syni, sluzi Páně,
žádají reku věnčit skráně.
V triumfu vděčném přeskvěle
dav ukázati chce jej lidu.
Tu, přísné vrásky na čele,
vstal velmistr a žádá klidu.
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/58
Tato stránka byla ověřena
