Tak říkal jsem si a šel sám
vypátrat stopy pusté šelmy;
duch přispěl mi, a „už tě mám!“
křik plesný z ňader vyrážel mi.
A k tobě přišel jsem a děl:
Rád otčinu bych opět zřel.
Tys, pane, vlídně slyšel hlas ten,
a já jsem přeplul moře šťasten.
Když stih’ jsem břehy domácí,
hned umělec měl na práci,
by podle vypátraných znaků
mi zrobil model, rovný draku.
Na krátkých nohách břemeno
těžkého břicha už se věží,
je v pancíř šupin staženo,
hřbet zubatý se hrozně ježí.
Krk dlouhánský je natažen
a, po kořisti napřažen,
se děsně šklebí otvor tlamy,
jak brána v pekel černé jámy;
z tmavého jícnu ostnaté
se zuby cení dvojaté —
jak meč jest jazyk, z jícnu lítá,
a z drobných oček blesk se kmitá,
v dlouhého hada s hřebeny
hřbet vybíhá — děs hledět po něm, —
kol sebe mrská zježený,
že muže obtočil by s koněm
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/53
Tato stránka byla ověřena
