A proto Robert, myslivec,
vzplál jedem zlovolným;
už dávno v černé duši přec
vřel zlobou proti nim;
když s honu kráčel s hrabětem,
jenž snadno věřil řečem všem
a unášet se dával zlostí —
vsel do srdce mu žárlivosti.
Ó, pane hrabě — lstivě dí —
ó jak jste přešťasten!
Had pochyb, ten vás nebudí,
vás blaží zlatý sen.
Vy máte paní — živou ctnost
spanilost, zbožnost, stydlivost,
nikdy se svůdci nepoštěstí,
svést věrnost takou na rozcestí.
Zrak schmuřil hrabě zaražen:
Co pak to znamená?
Snad budu stavět na ctnost žen,
jež jako voda hrá?
Tu lehce zvábí pochlebník;
já stálejší jsem stavebník,
mám víru pevnou, nejsem šálen:
Savernské paní svůdce vzdálen!
A Robert zas: Toť svatá věc.
Jen smíchu zaslouží
ten bloud, jenž rodem sluha přec,
po lásce zatouží
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/42
Tato stránka byla ověřena
