„Rek čacký k lovu na koně sed,
by kamzíka plachého honil.
S ním panoš jel, nesoucí zásobu střel,
když na statném komoni ku předu spěl
a na nivu odbočil z lesa:
Tu zacinkal zvoneček v povzdálí kdes,
to kostelník zvoní, a za ním kněz
jde, tělo Kristovo nesa.
Tu hrabě se k zemi uklonil
a pokorně klobouk sňal s hlavy,
by upřímně křesťanskou vírou ctil,
co spasilo lidstva davy.
Leč potok tu řítil se lučinou
a, rozvodněn divokou bystřinou,
se poutníkům do cesty hodil;
kněz na bok svátost odsunul,
by hbitě si s nohou obuv zul
a na druhý břeh se brodil.
„Co hodláš?“ hrabě se vytasí,
an v údivu zírá na ně.
„Jdu k muži, jenž se smrtí zápasí
a po rajské touží manně;
zde přišel jsem k lávce, a lávka ta tam,
tu bystřina odnesla, Pán Bůh ví, kam,
vír vln ji v bezedno shodil.
Bych donesl spásu žíznivým rtům,
je třeba, bych na vzdory přívalům
bos potokem bystrým se brodil.“
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/34
Tato stránka byla ověřena
