mně skalní tes, čnící nad bezdnem,
ten lapím — a unikám smrti.
Tu pohár též visel, v korály chycen,
sic byl by zapadl v bezedný jícen.
Neb jako horstvo pod plavcem
hloub nachová ještě se tměla;
byť sluchu vše spalo tu věčným snem,
zrak s děsem zřel propast, jež zela:
v ní salamandři, draci a mloci
se svíjejí hrůzně jak v pekla noci.
Tu hemží se černá, strašlivá změť,
a sbaleni v chumáče hnusné
roch ostnatý, hňup, vedle útesní sleď
a kladiváč netvor, tich, jak když usne,
a ceně své zuby z hlubin se noří
v ráz úžasný žralok, ta hyena moří.
Tu visel jsem, hrůzy té povědom,
tak pomoci lidské vzdálen,
sám živý v přízraků shoně tom,
sám ve strašné samotě válen;
tak hluboko pod zvukem lidské řeči,
sám v pustině nestvůr a v nebezpečí.
Co zděšen to myslím, netvorů shluk
stem údů ke mně se sbíral,
chtěl chňapnout po mně — v tom vrcholu muk
se pouštím korálu, který jsem svíral.
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/29
Tato stránka byla ověřena
