Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/26

Tato stránka byla ověřena
24
Schiller

 A jak tu vystoupit na skalní sráz
 a do jícnu zraky ztrácí,
 tu Charybda vody, jež pohltla v ráz,
 teď s ohlušným jekotem vrací,
 a s rachotem, jako vzdálených hromů,
 vrou vody zpěněné z tmavého lomu.

A válí to, víří a hučí a vře,
jak voda když s ohněm se sbíhá,
tříšť par jak vodomet k nebi se stře,
a bez konce příval se přívalem stíhá
a nechce se vyprázdnit, hora jde k hoře.
jak chtělo by moře zas porodit moře.

 Leč konečně uléhá běsnící moc
 a černá se rozesmekla
 z pěn bílých roklina, zející v noc,
 tak bezedná, jak prostory pekla,
 a vidět, jak příboje vlnobití
 se strženo do vírné prohlubně řítí.

Teď nakvap, než příval se navrátí,
se mládenec poroučí Pánu,
tu výkřik děsu vše zachvátí —
a už jej odplavil vír v svém chřtánu,
a tajemně zavřel se jícen dravce
nad junákem smělým, už nevidět plavce.

 A ticho nastalo nad tůní vln,
 jen v hlubinách hukot, jak hlahol rohem,
 vzdech ode rtů ke rtům hrůzy pln: