Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/19

Tato stránka byla ověřena
17
Píseň o zvonu

kterou černá stínů kněžna
z objetí odvádí muži,
útlých dětí věrné druži,
jež mu dala, kvetouc blahá,
a jež u svých ňader, úst
s plesem matky zřela růst. —
Ach, rodinné pásky jemné
přeťaty té hodiny,
neb už bydlí v říši temné
dobrá máti rodiny;
ta, jež byla hospodyní,
péčí svou už nehlídá,
v osiřelém domě nyní
velí cizí, nevlídná.

Dokud zvon se neochladí,
prozatím jsme hotovi.
Jako v loubí ptáci mladí,
kdo chce ať si pohoví.
Vyjdou hvězdičky,
a jsi volničký,
klekání ti zvoní, synku;
mistr nemá odpočinku.

Bodrý, roztoužený sladce
z dáli divým hvozdem chodec
chvátá ku své rodné chatce.
Bečíc domů běží ovce,
a krav bujných,
čelatých a hladkých stádce