Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/18

Tato stránka byla ověřena
16
Schiller

sýlá člověk naposled —
pak sahá k holi bez povzdechu.
Vše plamen schvátil do zkázy,
přec jednu sladkou nechal těchu:
Své milé hlavy čítá v spěchu
a hle! ni jedna neschází.

Kadlub, který v zemi dříme,
kovem jsme už nalili;
zdaž i šťastně pokosíme,
co jsme pracně nasili?
Zda nám kyne zdar?
Nerozpuk-li tvar?
Snad, co naděje nám svítá,
už nás rána stihla skrytá.
Tmavému lůnu svaté země
svých dlaní svěřujeme ruch,
jí rozsévač pln blahých tuch
a s nadějí své dává sémě,
že vzklíčit dá mu dobrý Bůh.
Leč kladem dražší sémě jiné
se smutkem v země náručí
a doufáme, že z rakve stinné
kdys v krásnější květ vypučí.
Dumně s dómu duní, lká
píseň zvonu truchlivá.
Vážně provázejí jeho hrana
poutníka — jeť cesta dokonána.

Ach! to manželka je drahá,
ach, vždyť je to máti něžná,