Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/15

Tato stránka byla ověřena
13
Píseň o zvonu

Otec radostný točí hled
s dalekozírného slemena domu,
vidí statky své — samý květ,
povaly vidí vzhůru se pnouti,
stodoly vidí žitem se dmouti,
zásobny vidí úrodou plnit,
po větru vidí žita se vlnit,
pyšným se chlubí rtem:
Nevývratný jak zem
proti všem přívalům
vzpíná se krásný můj dům.
Ale osud, jenž nám vládne,
věčné smlouvy nezná žádné,
chvatem kráčí pohroma.

Do lití se dáti smíme,
lom je pěkně vyhraněn.
Ale, než to vypustíme,
pomodlem se zkrátka jen! —
A teď zátku ven!
Chraň nás Bůh ten den!
V ucho zvonu v dýmném čmoudu
tok se žene žhavých proudů.

Jeť oheň mocný dobroděj,
kdy člověk hlídá, krotí jej;
ať boří, tvoří cokoliv,
vždy k pomoci má tento div;
však zdivočí ten nebes div,
kdy, z okovů se vymaniv,
jde cestou bujné svobody