Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/134

Tato stránka byla zkontrolována
132
Möller

jak babička v lenošce líně
a svolávám, jako máť rodiny,
mláď na mši a do školní síně!
Leč nebezpečí mne nešlechtí!
A proto jsem bez zásluhy;
až na rok. Bůh dá-li, mi bude ctí
do Říma putovat s druhy!
Ty nemají chvilky pokoje
na krásnou pouť se dáti;
ty musí jen stále do boje
se otřásat, řinčet a řváti!“

Tu pravili andělé — v hlase tom
tak sladké zvučelo pění —;
„Nemůže lom ni kletby hrom
smýt božského posvěcení!
Moc milosti, ta nezná zmar!
Ta nedozní s bolnými stony!
Ti druhové pozbyli zvonů tvar,
leč před Bohem zůstali zvony!
Let tisíc je před Bohem větru hrou,
mžik věčností před Boha zraky,
a Michala s družkou Barborou
už andělé nalezli taky.
A dělostřelci kolem nich,
ti nebudou mít ni tuchy!
Ty uzříš je u sebe v okamih,
když odletíš nyní s duchy.“

*