Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/12

Tato stránka byla ověřena
10
Schiller

Ať jsou bez pěny
kovy smíšeny,
by se v ryzí hmotu slily,
jasným tonem hlaholily!

Neb zvon má v jásot propuknouti,
když vítá dítko milené
na zemské jeho první pouti,
již koná do snů schýlené.
Mu v lůně budoucnosti dosud
spí slastný jako strastný osud.
Matčino něžné pečování
mu vyzlacené jitro chrání. —
Čas prchá v honbě šílené.

Hoch od dívky se dělí prudce
a hrd se pouští v cizí zem,
svět provandruje s holí v ruce,
až k svým se vrátí cizincem.
A v kráse spanilé se skvíci,
zjev rajský s luznou velebou,
hle, s cudnou uzardělou lící,
stáť vidí pannu před sebou,
Tu nevýslovná touha vkročí
v hruď mladou, jinoch bloudí sám,
slz rosou vlhnou jemu oči,
an prchá bujných druhů hrám.
Jí ve stopách se zarděn brává,
jen úsměv, a je přešťastným,
květ lučin první vyhledává
a milenku svou zdobí jím,