O nebesa nade mnou, Čistá! Hluboká! Propasti světla! Vida vás, vášním božskými žádostmi.
Vrhnout se do vašich výsostí — to jest moje hloubka! Ukrýt se do vaší čistoly — to jest moje nevinnost!
Boha zahaluje jeho krása: Tak vy skrýváte své hvězdy, Vy nemluvíte: Tak mi hlásáte svou moudrost.
Mlčky vyšla jste mi dnes nad hučícím mořem, vaše láska a váš stud hovoří zjevením mé hučící duši.
Že jste přišla ke mně krásná, zahalena ve svou krásu, že něma mluvíte ke mně, zjevna ve své moudrosti:
Ó, jak bych neuhádl všechno cudné vaší duše! Před sluncem přišla jste ke mně, nejosamělejšímu.
Přáteli jsme od počátku: Nám jsou společny hoře a hrůzy a hlubina; a i slunce je nám společno.
Nemluvíme k sobě, protože víme příliš mnoho —: my na sebe mlčíme, my si usmíváme své vědění.
Nejste-li vy světlem k mému ohni? Nemáte vy sestru-duši k mému důmyslu?
Spolu jsme se učili všemu; spolu učili jsme se přes sebe vystupovali k sobě a usmívat se bez oblaků: —
