Tato stránka nebyla zkontrolována
V poschodí třetím, v jizbě těsné
švadlenka přebyvá,
kalíšky květné pilnou rukou
v hedbáví vyšívá…
Už dlouhá léta lopotí se
pro cizí okrasu —
cos jako vločky popelavé
jí padá do vlasů…
Už v jejím srdci utichlo vše
jak ticho kolem ní,
už žádná touha, žádná naděj
klid její nezvlní…
Odemkla okno, v kleci ptáče
se tiše ozývá,
a bělokvětou clonou šustě
večerní vánek hrá.
Poslední zásvit slunka line
v komůrku — samotář —
a zlatistým jí třpytem vine
kol hlavy svatozář.
A potom zase k okenici
se plíží úkradmo
a chvějně líbá v římse myrtu,
jež kvetla nadarmo.
