Tato stránka byla zkontrolována
Když mladá choť mu mrtva dřímala
v hotelu špatném při lojové svíci,
shraboval papír, v koutech práchnivící
a psal a psal, až zora svítala.
Vzácný se obsah s hudbou zvuků snoubí
a vzrůstá báseň velkých věčných tuch,
že nechápal jí žádný jeho druh,
a mlčky odešli, vzrušeni v hloubi.
S jedinou rakví zůstal tady sám,
v ní pohřbena je láska jeho mládí —
a onu knihu, věčné slávy chrám,
již nenapsal by po něm hloubal žádný —
Tu knihu jako polštář podsunul
pod zlatou kadeř mrtvé milované
a z křovin bujných ulomil si hůl
a kráčel v jitro, které rudě plane…
