Tato stránka byla zkontrolována
Měsíc a lomené střechy —
ach, město německé.
Sám nevím, proč ten pohled
vždy dojme srdce mé.
Tam za oknem v záři lampy
zří jinoch do světla:
to první, nejkrasší báseň
mu v duši rozkvetla.
Tam sedí mladá matka
v kolébku nahnutá
a modlí se a zpívá,
a dítě nedutá.
Na okně leží shýblý
tam zadumaný kmet,
má v ruce starou bibli,
v ní starý, uschlý květ.
A stromy šumí, a žhavé
se hvězdy kmitají;
tam dole domy tmavé
se v klidu koupají.
Na rynku starého slohu
zdroj šplouná ze hloubí,
z daleka na svém rohu
ponocný zatroubí…
