V jich písni je jaro a láska, je štěstí zlatých dob,
je svoboda a mužnost a věrnost po sám hrob,
je v ní vše, co je sladké, co plní ňader chrám,
vše zvučí tam, co svaté, co křídla dává nám.
Kol dvořané a milci svůj zapomněli škleb,
i válečníci vzdorní teď Bohu kloní leb,
královna rozplývá se v žal sladký, v bolný smích,
v dík pěvcům dolů hází tu růži s ňader svých.
„Lid můj jste pobláznili, svésť chcete ženu mou?“
král zuřivě to křičí a chví se osykou;
meč vymrštil, že junu se v ňadra zablýsknul,
z nich místo zlatých písní proud krve vytrysknul.
A jak by vichor zavál, dav rozprchnul se v mih.
Jun dochroptěl a skonal na rukou mistrových;
ten přehodil jej pláštěm a na koně jej vzal,
tam přivázal jej zpříma a ze zámku se bral.
Však před vysokou branou, tu stanul pévec kmet,
tu uchopil svou harfu, svou harfu — haref květ,
tam o sloup mramorový ji roztroskotal v ráz,
pak zavolal, až děsně zněl hrad a sad a sráz:
„Běda vám, hrdé síně! Už nezněj nikdy vám
zpěv sladký v pustém klíně, nedruž se ke strun hrám
ne, vzdechy jen a steny a plachých kroků ruch
až v rum a rozvaliny vás zdeptá pomsty duch!
Běda vám, vonné sady, jež líbá máje zář,
sem pohledněte, tady, v tu mrtvou, shaslou tvář
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/104
Tato stránka byla zkontrolována
