Hle, prostý, bodrý venkovan
tu kráčí cestou o holi,
šat nemá zlatem lemován,
však postavy je sokolí.
On slyší hlas hraběte, chápe hned,
a na blízkou záhubu řídí hled.
A křížem čelo požehnal,
člun blízký přitáhnul a hup!
nechť vír se bouřil, proud se hnal,
on prodral se, by vzal mu lup —
však běda, člun úzounký příliš byl,
než aby vše najednou zachránil.
Třikráte dral se veslem svým,
nechť vír se bouřil, proud se hnal,
a třikrát přistál k neštastným,
až dílo spásné dokonal;
a sotva že poslední na člun vzal,
i poslední pilíř se ztroskotal.
Kdo hrdina ten, kdo pak byl?
Rci, zpěve můj ty rozmilý!
Hm, sedlák život nasadil,
snad žlutáčky že zvonily?
Však kdyby pán nebyl dal dukáty,
ni sedlák by nebyl tak srdnatý.
„Zde,“ zvolal hrabě, „příteli!
Zde odměna! Ber, vezmi už!“
Toť pěkné, nemyslíte-li?
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/101
Tato stránka byla zkontrolována
