Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/27

Jsou však ještě divy nad podivy!
Spustil bůh jest na lid hrozné mření —
zemřelotě na mor devět bratří,
po nich matka pozůstala sama.

A když léto minulo již třetí,
aniž sestře z bratří žádný nejde,
v nářek tu se přeubohá dala:
„Ach můj bože, což pak se to děje,
a čím já se prohřešila bratřím,
návštěvou že žádný ke mně nejde?“

A jí na to uštěpačně zelvy:
„Bodejť, psice jedna, zelvo naše,
bodejť, čím ses bratřím prohřešila,
jinak tobě návštěvou by přišli!“

I naříká Jela, ruce lomí,
ve dne v noci bez ustání pláče,
až se nad ní ustrnul sám pán bůh,
a nebeským andělům on dvěma:
„Jděte dolů, andělové,“ velí,
„Jovanovu hrobku otevřete,
Jelina v ní nejmladšího bratra,
dechem vaším Jovu oživněte,
z rovu jemu koně udělejte,
z černé země koláče mu strojte,
z pokrovu pak dárky nastříhejte,
v návštěvu ho k sestře vypravujte!“