Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/23

Želí Mírko, želí kačky zlaté;
by však bratra nermoutil milého,
ustoup’, zlatou kačku jemu nechal.
Pod olší pak zelenou si sedli,
rudé spolu víno pili, jedli,
v ladném chládku spolu zadřímnuli.

To kdy bílé spatřily tři víly,
„ku podivu,“ nejstarší z nich praví,
„ku podivu věru jest to, sestry,
kterak ti dva bratří milují se,
že je rozvést nijak není možno!
Která z vás by rozvedla je, sestry,
sto bych ráda cekýnů jí dala!“

Ze tří víl ta mladší kdy to slyší,
obé ihned rozepjala křídla,
s olše honem do letu se dala,
poletěla, bratrů doletěla,
Mírkovi pak za hlavu si sedla,
z černých očí slzami horkými
bílé jemu tváře zaplavila,
bezmála mu tváře propálila.

Procít’ Mírko, děvu krásnou spatří,
děvu spatří, celý zmámen skočí:
„Vzhůru, Stanko! K domovu se beřme!
Krásné bůh, hle, nadělil mně děvy!“

Procit’ Stanko, spatří děvu krásnu,
Spatří ji a jako střeštěn skočí:
„Má je děva! Má je, a ne tvoje!“