Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf/95

Táže Radul, sestry své se táže:
„Což, má sestro? Mně to? Bůh tě zatrať!“

Ale bratru zaklíná se sestra:
„Při sám bůh, že já jsem nezařízla,
jak tu živi od boha jsme oba!“

I rád bratr, rád i to jí věří.

Což když shledla Radulova mladá,
za večera vyšla, po večeři,
z nožů zlatých kradmo vzala jeden,
zařízla jím pachole v kolébce.

Z rána pak, jen co se rozednilo,
jde a vstoupí k hospodáři svému:
„Ejhle,“ praví, „Radule! jen na zlo,
na neštěstí’s miloval svou sestru!
Pachole nám zařízla v kolébce!
Pak-li ale, muži, nevěříš mně,
přesvědčiž se, zlatému věř noži!“

Vzskočil Radul, všecek poděšený,
na hořejší na pavlán hned letěl, —
hle, tu sestra, hle, na lůžku dřímá,
pod hlavou má pozlacené nože!

Vytrhne jí pod poduškou nože,
vytrhnuv je, tasí jeden z pochvy, —
nůž tu všecek sbrocen rudou krví!