Veselí dnové, hlučné noci tím spůsobem ve statku obilníkově utíkaly úprkem. Zavítalo k vůli vínu a hře u štědrého boháče bodrých hochů a — věrných přátel dosti, ale žádné spaní.
Vida tedy již za nedlouho, že vyplnění přání svého návodem takovým nedojde, a spadaje se nespaním den ode dne více, popadl jednoho rána klacek, vytloukl všechny kejklíře a zpěváky, vyhnal všechny krásné panenky, vzal veselého rádce za límec a vyhodil ho i s kostkami na ulici.
„Okrad’s mne!“ zuřil za ním. „Ztenčil’s mně měšec, šejdíři, ale spaní’s mně nevrátil! Běž, ať tě chrti moji neroztrhají!“
„Pane kmotře,“ uklonil se šašek, „račte odpustit, neračte vědět co mluvíte! Že jste posud nespal, toť ovšem pravda. Je-li tím ale dokázáno že konečně byste přece nebyl spal? O, ukonejšil já už jiné pány, nežli vy račte být, a — spí podnes tiše a hluboce! Kdybyste jen byl drobet trpělivosti míval, bylo by neušlo též vám! Hleďte: polovice vašeho jmění byla již má: o druhou, aby vám pokoje dala,
